Neil Spring: Lovci duchů

Přiznám se, že nejsem zrovna fanoušek hororových příběhů. Takže když jsem od Knih Dobrovský na recenzi obdržel knihu s názvem Lovci duchů, měl jsem z toho smíšené pocity. Sice nejsem nějaký velký strašpytel, ale když mě uprostřed noci probudí zvláštní zvuky, fantazie pracuje na plné obrátky a srdce mi buší jak o život. Recenze však sama nenapíše, a tak mi nezbylo než se pustit do čtení. První část byla přesně to, co jsem očekával. Z ponuré atmosféry a náznaků tajemna mi šel mráz po zádech. Pak autor ale změnil vypravěče a všechno bylo jinak.

Neil Spring (*1981) se narodil ve Walesu a od malička ho fascinovaly paranormální jevy. Na Oxfordu získal bakalářský titul z ekonomie, politologie a filozofie. Lovci duchů (2013) byly jeho prvotinou, která ve Spojeném Království vzbudila značný ohlas. Dokonce už byla prodána práva k jeho zfilmování. Povzbuzen úspěchem první knihy se Spring pustil do dalšího díla, které by měla vyjít v příštím roce pod názvem Hlídači.

Příběh Lovců duchů se odehrává v Anglii v první polovině 20. století. Od druhé části je prezentován formou „deníku“ mladé modelky Sarah Greyové, která se rozhodla, že módní průmysl není pro její intelekt dostačující. Jednoho dne ji matka donutila, aby ji doprovodila na „vědecký experiment“ populárního Harryho Price, který se živí tím, že odhaluje nevysvětlené záhady spojené s duchy a jinými strašidly.  Matka byla s Priceovým představením nespokojená, protože odhalení podvodného média přišla o naději na spojení se svým zesnulým mužem.

Z podivného a nijak nevysvětleného důvodu Price po představení vyhledal Sarah a nabídl jí, aby se stala jeho asistentkou. V mladé, dobře vychované dívce se to chvíli pralo, ale pak nabídku přijala, aby pomohla matce s tíživou finanční situací. V prvních měsících dostala na starost administrativu a poznala, že slavný Harry Price je celkem dost nevyrovnaný cholerik. Pak přišel případ fary v Borley, která byla v té době označovaná jako nejstrašidelnější dům celého království.

Na faře v Borley se zjevovali duchové, objevovaly tajemné nápisy, levitovaly předměty, ozývaly tajemné zvuky a spousta dalších pozoruhodných aktivit. Nikdo z nájemníků a sloužících v domě dlouho nevydržel. K Priceovi a Sarah se při prozkoumávání záhadné nemovitosti přidává novinář Wall, který o vyšetřování píše články. Harry Price nakonec opět označil celou záležitost za podvod, což Sarah dost ranilo, protože v tomto případě sama cítila přítomnost nadpřirozena.

Po incidentu s odhalením dalšího falešného média pro komunikaci s druhou stranou ztratila Sarah víru v Priceovu věrohodnost a rozhodla se ho opustit. Pak následovala několikaletá odmlka, kdy se Sarah dokázala uchytit ve filmovém průmyslu, ale nadále se nedokázala zbavit tísnivého pocitu, který ji pronásledoval už od první návštěvy prokleté fary. Ve zbývající části knihy dochází k několika zvratům a odhalení souvislostí, které mění čtenářův pohled na postavy i celý příběh.

Celkově vzato si nejsem jistý, jak tento titul hodnotit. Název sliboval duchařinu, napětí a horor, ve skutečnosti přišlo však spíš sáhodlouhé popisování života a práce mladé ženy, která se pohybuje mezi podivíny. Náznaky strachu by mohla vyvolat první kapitola a možná ještě popis událostí, které se odehrály na faře v Borley, tím to však končí. Námět nabízející možnost čtenáře pořádně vyděsit autor téměř nevyužil.

Za zmínku stojí, že Harry Price opravdu existoval a celá kniha je založená na skutečných článcích a novinových zprávách, které souvisí s jeho prací a životem. Spring tyto zmínky a útržky s vědeckou pečlivostí posbíral (a doložil) a následně je poskládal do příběhu, který propojuje fiktivní postava Sarah Grey. Kdyby se autor víc držel reality a hlouběji propracoval líčení strašidelných momentů, mohlo z knihy vzniknout mnohem zajímavější o polovinu kratší dílo. Nicméně i tak bych dal asi přednost filmové verzi. Springův styl psaní se čte dobře, ale občas jsem se nemohl ubránit dojmu, že zůstává hodně na povrchu.  Možná to byl záměr, aby si kniha působila jako „vědecká práce“, ale potom si mohl odpustit celou Sarah Grey.

Rušivě působí i skákání v čase. Některé kapitoly popisují události, které se odehrály během několika minut, v jiných kapitolách bez problému přeskočí několik let.  Neodpustím si hodnocení práce paní překladatelky. Netuším, jakým způsobem se Marie Fulková dostala k překladům beletrie, ale mám pocit, že svoji práci nedělá moc ráda. Ignoruje pátý pád a v překladu s klidným srdcem ponechala anglické obraty, které v češtině působí dost křečovitě. To by se ještě dalo odpustit, ale úplně se vykašlat na překlad vzkazů od duchů, které hrají v příběhu klíčovou roli, je na vrácení honoráře.

Celkové hodnocení: 40 %

Mnohokrát děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský za zaslání recenzního výtisku.

Minna Lindgrenová: Babičky: Den zkázy

Po přečtení prvních dvou dílů trilogie o babičkách (Babičky: Mrtvý kuchař a Babičky: Na útěku) jsem byl přesvědčen o tom, že už povídání o finských důchodkyních bylo dost. Upřímně řečeno byl jsem vcelku zklamán, protože knihy byly propagovány jako “finská variance na slečnu Marplovou”, čehož jsem se nedočkal. Nicméně když mi Knihy Dobrovský nabídli, že mi zašlou recenzní výtisk, přeci jen jsem vybral třetí díl Babiček, protože jsem byl jednoduše zvědavý, jak autorka příběh uzavře. Musím říct, že třetím dílem si napravila reputaci.

Minna Lindgrenová (nar. 1963) je finská spisovatelka, novinářka a milovnice vážné hudby. Její knihy jsou mylně řazeny do žánru krimi, nicméně ona sama se za autorku detektivek nepovažuje. Marketing pro její knihy jsou tedy vhodným příkladem toho, jak může nevhodná reklama knize uškodit. Pokud je dílo propagováno jako napínavé vyšetřování, a pak se dočkáte klidného příběhu jen s drobnou detektivní zápletkou, budete zklamáni stejně jako já u prvních dvou dílů. Zapomeňte tedy na reklamní sliby a vězte, že knihy o babičkách jsou příběhy o tom, co se děje v domově důchodců, servírované s jemným nádechem humoru.

Kniha Babičky: Den zkázy (XYZ, 2016) je třetí a poslední díl z trilogie, která u nás vychází pod názvem Babičky. V zahraničí ji však najdete spíš pod názvem Podzimní háj (Twilight Grove) nebo Dámy v letech (Lavender Ladies). Opět se zde setkáváme se třemi hlavními hrdinkami, kterými jsou Siiri, Irma a Anna-Liisa, devadesátileté obyvatelky helsinského domova důchodců Podzimní háj. Příběh pokračuje přesně tam, kde skončil předchozí díl. Autorka se rozhodla neopakovat události z předchozích knih, což stojí za pochvalu. Postavy si většinou udržely svoje charakteristiky, takže není potřeba odkazovat na dřívější děj.

Zápletka třetího dílu je založena na konfrontaci seniorů s moderní technikou. Podzimní háj prošel celkovou rekonstrukcí a stal se pilotním projektem domovů pro seniory, které by měly být provozovány zcela bez lidského personálu. Všechno řídí počítač, dohled je prováděn online. Důchodci se tak učí žít obklopeni stroji, se kterými samozřejmě neumí zacházet. Obklopeni senzory, čipy, roboty a obrazovkami se v podstatě stávají “vězni” příslušníků sekty, která projekt supermoderního starobince kontroluje. Babičkám postupně dojde, v jaké situaci se ocitly, a rozhodnou se proti technice bojovat. Prozradím, že nakonec se jim to v podstatě podaří, ale vítězství nebude úplně zadarmo.

Pokud se nemýlím, hlavním poselstvím knihy je to, že technika nikdy nemůže nahradit lidský kontakt, ať už je člověku 9 nebo 90 let. Kniha je psána velmi pozvolně, aby se čtenář nejprve mohl namlsat pozlátka moderních technologií, a pak přijde postupné prozření. Pomalý vývoj děje je v tomto případě zvolen velmi vhodně. Humorné situace se objevují zejména v první polovině knihy, kde se stařenky učí nové přístroje využívat. Druhá polovina už má smutnější nádech, nicméně hlavní hrdinky neztrácí elán a konec je velmi optimistický.

Velmi kladně hodnotím to, že Lindgrenová v této knize dokázala omezit situace, kdy se důchodci chovali jako malé děti. Přestože to je součást stáří, v předchozích dvou dílech se to až příliš opakovalo. Oceňuji, že si zvolila aktuální téma a zpracovala ho velmi stravitelným způsobem. Obrovskou pochvalu si zaslouží i překladatel Vladimír Piskoř, který si na knize dal očividně opravdu záležet. Ostatní překladatelé by se od něho měli učit.

Suma sumárum mě kniha Babičky: Den zkázy velmi příjemně překvapila. Doporučuji ji všem lidem, kteří mají ve svém okolí staršího člověka a občas ztrácí trpělivost nad jeho počínáním. Knihy z trilogie Babičky Vám představí seniory z trochu jiného pohledu a jejich pomalé tempo vás uklidní. Pokud si potřebujete vyčistit hlavu od každodenních starostí, Babičky jsou rozhodně dobrou volbou. Jen prosím mějte na paměti, že se nejedná o detektivku se slečnou Marplovou.

Celkové hodnocení 75 – 80 %

Mnohokrát děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský za zaslání recenzního výtisku.

Sebastian Niedlich: Smrt a jiné vrcholy mého života

Podle Databáze knih popisuje Sebastian Niedlich svoje narození jako “spisovatelsky nezáživné a nenápadné”. Bohužel stejnými slovy by se dal popsat i jeho literární debut Smrt a jiné vrcholy mého života. Kniha na pultech knihkupectví určitě zaujme svojí zářivě žlutou obálkou a veselou kresbou postavičky smrťáka, který místo nebezpečné kosy třímá v rukách nevinnou síťku na motýly. Přebal knihy se skutečně povedl. Veselý a hravý. Bohužel s obsahem knihy už se autor tolik netrefil.    

Spisovatel zůstává prozatím tajemný. Vševědoucí internet nám zatím prozrazuje pouze málo. Sebastian Niedlich se narodil v roce 1975 v Berlíně. Od malička se pokoušel kreslit komiksy a ve škole měl z němčiny vždycky jedničku. V současné době žije a pracuje v Postupimi. Kromě psaní ho baví taky focení. V němčině mu kromě Smrti a jiných vrcholů… vyšly další tři knihy krátkých povídek, ve kterých se nebojí pustit ani do kontroverzních náboženských a duchovních témat. Soudě podle toho, že veškeré informace o něm online jsou pouze v němčině, pro zahraničí zatím asi zůstává neobjeven.

Kniha Smrt a jiné vrcholy mého života přichází s velmi zajímavým námětem, kterému se současní autoři příliš nevěnují. Hlavním tématem je totiž smrt, kterou se Sebastian Niedlich rozhodl představit z její “lidské stránky”. Tento nápad sice není úplně originální (přišel s ním už mimo jiné např. Terry Pratchett), ale téma je to určitě zajímavé a nevyčerpané. Autor se však rozhodl jít svojí vlastní cestou a “pohádkovou” postavičku smrti pozval do reálného života dospívajícího kluka. Aby nebylo pochyb, že se Smrťáka není třeba bát, Niedlich z něho udělal hubeného třicátníka, který mluví hlubokým klidným hlasem a od běžného člověka se odlišuje pouze tím, že nosí tmavou kápi.   

Hlavním hrdinou knihy je kluk jménem Martin. Je to tak trochu šprt a asociál. Setkáváme se s ním v době, kdy je mu sedm let a je svědkem toho, jak jeho babička “vypustí duši”. Odpusťte mi prosím ten výraz, ale zde se opravdu hodí. Niedlich si totiž představuje duši opouštějící lidské tělo jako velkého motýla. A právě proto se zde objevuje smrt se síťkou na motýly, aby dušičku zesnulé lapil. Smrt, která si občas nechá říkát Thanatos, je velmi překvapená, že ji někdo vidí. Pro normální smrtelníky je totiž neviditelná. Má radost, že si konečně bude mít s kým povídat a tak začne Martina navštěvovat.

Smrt nejdřív nechá svého živého kamaráda trochu povyrůst, a pak za ním začne chodit čím dál tím častěji, aby se sblížili. Hrají spolu různé hry a objevují svět, protože se umí přemisťovat pouhou sílou myšlenky. Martin postupně dospívá a Smrťák mu začne tak trochu překážet, protože ho ostatní nevidí a Martina považují za blázna. Smrt se snaží Martinovi ukázat výhody i nevýhody svého řemesla a nakonec mu nabídne, že by jednou po ní mohl převzít štafetu a stát se jejím nástupcem, protože k tomu má dokonalé předpoklady. Martinovi se tenhle nápad vůbec nezamlouvá. Tím se kniha dostává do místy až filozofujícím rozjímání o úloze smrti v lidském životě a v tomto duchu se nese až do konce.

Spisovatel se nesnaží o žádné velké umění. Píše věcně a detaily nechává na čtenářově představivosti. Zaměřuje se zejména na příběh. Koncepčně je kniha postavená slušně. Má to hlavu a patu. V první polovině se občas i pokouší o vtipy. Možná by stálo za úvahu knihu dokonce rozdělit. První půlka se něčím podobá oblíbené sérii Mladí v hajzlu, kterou hltají mladší i starší. Puberťáci by se mohli v outsiderovi Martinovi najít a pochopit i humor plynoucí ze situací, kdy se Smrťák snaží pochopit současný svět a myšlenkové pochody mladého člověka. Bohužel v druhé půlce už je Martin dospělý, humor se zcela vytratí a zbude pouze smutek.   

Dobrý nápad Niedlich neuchopil za ten správný konec. Ze smrti udělal panáčka, který loví dušičky, aniž by věděl, proč to dělá, kdo vybírá nebožtíky nebo kam mrtvé duše odcházejí. Mezi vlastnosti smrti patří schopnost se teleportovat, rozdvojit, chodit po vodě, miluje Beatles a využívat neviditelnosti ke šmírování lidí při sexu. Pro ujištění, že se příběh odehrává v realitě, spisovatel do děje uměle nacpal historické události jako sametovou revoluci nebo útok na newyorská dvojčata. Další podpásovku knize uštědřila překladatelka, která v celém textu tvrdošíjně o smrti mluví v ženském rodě, přestože hned na začátku je napsáno, že se má podobu i hlas muže. Reklama na tuto knihu slibuje “hořkou i laskavou komedie oplývající nadsázkou a černým humorem”, bohužel se dočkáte leda tak “hořké nadsázky”. Dospělácká parodie na Dařbujána a Pandrholu, kterou jsem očekával, se nekoná.

Celkové hodnocení: 40 %

Moc děkuji společnosti arara.cz za zaslání recenzního výtisku a za to, že na mě nezapomněli, i když jsem je o knihu prosil už dva měsíce před jejím vydáním.

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné

Přiznám se bez mučení. Kniha Literární spolek Laury Sněžné nejprve mě zaujala svojí obálkou. O autorovi jsem nikdy předtím neslyšel, ale zasněžený přebal a podivně dlouhý název se mi zamlouvaly. Když mi megaknihy.cz nabídly, abych napsal recenzi na libovolnou knížku z jejich nabídky, zvolil jsem právě Literární spolek Laury Sněžné. Když už byla kniha na cestě, začal jsem pochybovat, jestli jsem nezvolil špatně. Neznal jsem žánr knihy, autorův styl a vlastně ani téma knihy. Co když bude kniha nudná, nebo naopak příliš složitá? Moje obavy však byly naprosto zbytečné. Literární spolek Laury Sněžné je nejlepší kniha, kterou jsem letos četl!

Lapila mě už během třetí kapitoly, a pak už jsem nemohl přestat číst. Jsem v celku pomalý čtenář. Většinou mi průměrně tlustá kniha vydrží týden až dva. Tři sta dvacet stran Literárního spolku Laury sněžné jsem ale přelouskal za tři dny. Četl jsem dlouho do noci a obětoval spánek, abych se dozvěděl, co bude dál. Zajímavé je, že jsem teprve někde v půlce zjistil, že autorem není žena. Podle zvláštního výběru postav, prostředí a způsobu popisu bych přísahal, že tuhle knížku musela napsat ženská. Představoval jsem si ji jako bělovlasou obrýlenou babču, co sedí na severu Finska v chaloupce roubence a romány datluje na starém psacím stroji. Omyl! Tuhle knížku napsal chlap.

Pasi Ilmari Jäaskeläinen je jedno velké překvapení. Podle fotek na internetu vypadá buď jako postarší šprt se sklony k satanismu, nebo jako nezdařený imitátor Severuse Snapea. Ve skutečnosti je to ale učitel literatury a údajně vzorný otec od rodiny. Kritici Jäaskeläinena považují za jedno z nejlépe střežených finských literárních tajemství a jeho knihy ocenila dokonce i Finská Tolkienova společnost. Žánrově je Jäaskeläinen zařazován mezi autory sci-fi a fantasy literatury. Dle mého názoru je ale naprosto nezaškatulkovatelný. Ještě nikdy jsem se s takhle svébytným literárním dílem nesetkal.

Děj románu se odehrává v městečku Zaječín, které na první pohled vypadá naprosto nevinně, ale ve skutečnosti se hemží podivíny, toulavými psy a “knižním morem”, který bez milosti pozměňuje obsah nakažených knih. Hlavní hrdinkou je mladá suplentka Ella, která tak nějak neví co se životem. Jednoho dne však obdrží dopis, ve kterém je uvedeno, že byla vybrána jako desátá členka Literárního spolku Laury Sněžné, který vychovává budoucí spisovatelskou elitu. Laura Sněžná je slavná spisovatelka knížek pro děti a zároveň mecenáška mladých talentů. Ella nabídku bez rozmýšlení přijímá.

Během večírku, kdy Ella měla být oficiálně přijata do spolku, Laura Sněžná ale záhadně mizí. V podstatě ji z ničeho nic odvála sněžná vichřice a už ji nikdo nikdy neviděl. Ella se tím pádem stala členkou skupiny, nad jejíž zakladatelkou se slehla zem a všichni ostatní členové se v podstatě nenávidí. V tu chvíli teprve začíná hlavní příběh, ve kterém se hlavní hrdinka snaží vypátrat pravdu o životě a zmizení Laury Sněžné a odhaluje při tom nečekaná tajemství. Laura Sněžná totiž nevymyslela pouze svůj magický svět příšerek, ale zasáhla do života i všech svých literárních svěřenců ve spolku. Ella postupně rozplétá podivné vztahy, až se nakonec dobere šokující pravdy.

Nejsem si úplně jistý, čím mě tahle kniha dostala. Možná je to nezvyklým tématem, nebo propojeností tolika literárních žánrů, že by tam svůj literární vkus mohl objevit snad úplně každý. Je to vlastně detektivka, ve které jsou zamíchány prvky mystična a psychologie a laskavého humoru a napětí a… Ještě nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Málokterou knihu jsem v životě četl vícekrát, ale k téhle se jednou určitě vrátím. Literární spolek Laury Sněžné by si bezpodmínečně měli připsat na seznam povinné literatury (nebo „must read list“) všichni knihomolové. Můžu jim slíbit, že budou příjemně překvapení. A nakonec bych chtěl vzdát hold překladateli této knihy. Vladimír Piskoř si vyhrál s překladem tak důkladně, že čtenář nabude dojmu, že originál byl napsán v češtině. Klobouk dolů. Skutečně vynikající překlad, který by si ostatní překladatelé měli vzít za vzor.

Celkové hodnocení: 100 %

Mnohokrát děkuji společnosti MegaKnihy za zaslání recenzního výtisku, jejich expedici za to, že balí zásilky ekologicky, a Lence a Hance za skvělou spolupráci.

Čínská studie – Moučný mozek – Zdravá střeva

Od určitého věku už člověk nemůže jíst, co ho napadne. U někoho to přijde dřív, u někoho později, ale určitě to přijde. Pak může buď člověk trávit nekonečné hodiny v posilovně, aby si mohl dopřát, nebo nezbude než upravit jídelníček. Hádám, že většina knihomolů zvolí druhou možnost, aby jim zbylo dost času na čtení. Jaká je ale správná cesta? Na trhu je dneska tolik metod a příruček, že by je člověk všechny za život nestihl ani přečíst, natož se jimi řídit. Já už pár knížek o zdravé výživě přelouskal, ale nezdá se, že bych byl mnohem moudřejší. Pro čtenáře mého blogu jsem vybral tři, které jsou jednak podloženy vědecký výzkumem, jednak jejich autoři jsou uznávaní odborníci.

První mě zaujala Čínská studie (Svítání, 2010), kterou napsal Colin Campbell. Dozvěděl jsem se o ní úplně náhodou, když ji v televizi vychvaloval majitel restaurace Plevel jako publikaci, která mu otevřela oči a zachránila zdraví. Nalákalo mě to natolik, že jsem za 400 stran v pevných deskách zaplatil skoro tisícovku.

Celá kniha je založena na autorově dlouholetém výzkumu, v rámci kterého od roku 1983 pravidelně sleduje zdravotní stav a životní styl 6500 vybraných Číňanů. Naměřené výsledky Campbellův tým začal porovnávat s hodnotami obyvatel “vyspělých” zemí a dospěli k překvapivým závěrům, že Číňané jsou mnohem zdravější, přestože většinou žijí mnohem horších podmínkách.

Campbell si dvacet let lámal hlavu s tím, jak je to možné, a pak dospěl k závěru, že hlavní podíl na zdraví sledovaných lidí nese strava. Přestože Číňané ve sledované skupině jedí často kvantitativně i větší množství potravy než západní civilizace, objevilo se u nich mnohem méně nádorových i jiných onemocnění. Zároveň mají tito lidé menší sklony k duševním poruchám a nadváze.

Z toho lze odvodit, že jednou z cest k pevnému zdraví je přijmout čínský životní styl a zejména stravování. Číňané jsou podle autora studie fyzicky aktivnější než my a zároveň jedí mnohem zdravěji. Jejich stravu tvoří především zelenina a rýže. Maso konzumují jen zřídka a téměř vůbec nejedí sladké. Nejlepším receptem na zdraví a štíhlou postavu je podle Campbella vegetariánství anebo ještě lépe veganství. Dokonce se domnívá, že vyřazením živočišných produktů z jídelníčku lze zastavit šíření rakoviny a prodloužit život.

Musím uznat, že Čínská studie je velmi zevrubná práce a všechny informace jsou podloženy statistikami z výzkumu. Bohužel (nebo bohudík) jsou čtenáři s výsledky výzkumu podrobně seznamováni. Přibližně jedna třetina knihy je věnována líčení, jak náročné bylo výzkum uskutečnit a jak moc je autor vděčný, že se mu ho podařilo uskutečnit. Další třetinu zabírají tabulky výsledků, statistik a popis souvislostí. Pro laika tyto informace nejsou příliš přínosné, ani záživné, i když se autor snaží vysvětlovat po lopatě.

Opačný postoj zaujal David Perlmutter v knize Moučný mozek (Paseka, 2014). Autor zastává názor, že největším zlem pro naše tělo jsou cukry a sacharidy. Podle Perlmuttera nemusíme sacharidy tělu vůbec dodávat, protože si je samo umí vyrobit z tuků. Jelikož zpracování tuků je pro tělo náročnější a trvá déle, měli bychom mít menší hlad a přebytečná kila by měla mizet. Autor tedy nabádá ke zvýšené konzumaci bílkovin a tuků. Samozřejmě není tuk jako tuk. Je lepší se ládovat zdravými tuky, protože ty nezdravé pak tělo vyhodnotí jako přebytečné a vyloučí je.

Od ládování se masem, vejci a zdravými tuky by nás mohl odrazovat strašák jménem cholesterol. I na ten však dr. Pelrmutter myslel. V knize vysvětluje, že cholesterol je stavební látkou našich nervů, a proto je do určité míry prospěšný. Jelikož mezinárodní zdravotnické organizace skokově snížily rozmezí pro příznivé hodnoty cholesterolu v krvi, dostala se většina z nás nad maximální zdravou hranici. Autor však vysvětluje, že snížení hranice bylo pravděpodobně spíše výsledkem lobby farmaceutických firem a mírně zvýšený cholesterol nám nijak neškodí.

Tato kniha se podle mého názoru do Čech dostala na vlně v současné době populárních bezlepkových diet. Perlmutter strčil sacharidy do jednoho pytle a předložil odůvodnění, proč se bez nich člověk může obejít. Zde je důležité si uvědomit, že autor jako neurolog nahlíží na problematiku zejména z pohledu nervů a mozku. Zbytku těla se věnuje spíše okrajově. S přihlédnutím k jeho specializaci je to pochopitelné, ale teorie nepůsobí zcela celistvě. Na závěr knihy autor uvádí nekonečné příklady receptů, které lze vyrobit z masa, vajec a zeleniny.

Kompromis mezi Čínskou studií a Moučným mozkem jsem našel v knize Zdravá střeva, zdravý život (Grada, 2016) od Joachima Bernda Vollmera. Střevo je podle něho náš “druhý mozek”, který leckdy řídí naše tělo víc než hlava. Autor nezatracuje ani maso, ani sacharidy. Na druhou stranu se staví striktně proti všemu umělému. Jakékoliv produkty, do kterých je přidaná chemie, doporučuje oželet. A to včetně léků, výživových doplňků, vitamínů a léků. S výjimkou těchto umělých aditiv v podstatě nezakazuje nic, ale nabádá ke střídmosti.

V první části knihy jsou podrobně, ale srozumitelně popsány jednotlivé části zažívacího traktu a zároveň jejich funkce. Nechybí ani poznámky, co které části dělá dobře a čím jim naopak ztěžujeme práci. Autor vlastně nabízí alternativy co dělat, když nás zlobí to či ono. Následují kapitoly, ve kterých je poukazováno na to, že přes blahobyt, ve kterém žijeme, jsme na tom zdravotně čím dál tím hůř a většinou si za to můžeme sami. Jako zastánce celostní medicíny pokazuje Vollmer na důležitost zdravé výživy, resp. zdravého střeva jak pro tělo, tak i pro psychiku. Nezavrhuje lidové léčitele a vyzdvihuje moc půstu a výplachu střev. Na závěr uvádí prospěšnost jednotlivých druhů zeleniny, ovoce a bylin a na které onemocnění je použít.

Kniha je napsaná bez zbytečných odborností, které běžnému člověku stejně nic neřeknou. Autor čtenáře do ničeho nenutí, jen uvádí příklady a mírně varuje. Odkazy na léčitelství a bylinky jsou pro dnešního člověka poněkud překvapivé, ale Vollmer jim dává téměř nadpřirozené schopnosti, takže i nevěřící Tomáš je v pokušení tento způsob vyzkoušet.

Tři knihy, tři autoři, tři teorie. Která je správná? Těžko říct. Pokud bychom měli vybrat to, co vyhovuje všem třem přístupům, stravovali bychom se pouze ořechy a čerstvou zeleninou v bio kvalitě. Navrch se hodně pohybovat, spát osm hodin denně a vyhýbat se stresu. Jdete do toho?

J. K. Rowling: Ve službách zla

Po zdlouhavém Volání kukačky (2014) a překvapivě stravitelnějším Hedvábníkovi (2015) byla naděje, že se spisovatelka v prvním dílu pouze potřebovala rozjet a už bude jen lépe a lépe. Bohužel přišlo zklamání. Třetí díl ze série o Cormoranu Strikeovi dostal název Ve službách zla (2016) a byl opět vydán pod pseudonymem Robert Galbraith. Pokud by se obsah této knihy měl popsat jedním slovem, pravděpodobně by nejvhodnější bylo slovo “zdlouhavý”. Příběh se táhne jako nastavovaná kaše.

Kniha má téměř šest set stran, ale převážnou většinu z nich tvoří vata, do které je zaobaleno vyšetřování vražd. Kdyby autorka nepotřebovala předvádět, jak bohatou má slovní zásobu, mohl být z publikace vcelku zajímavý rodokaps. Takhle se čtenář musí trmácet nekonečným líčením pocitů hlavních postav, které se navíc opakují a vracejí ve vlnách. Člověk má téměř chuť přeskakovat sladkobolné odstavce, někdy i celé stránky.

Hlavní postavy jsou už dobře známy z předchozích dvou dílů. Mohutný jednonohý detektiv Strike, který už na první pohled přetéká testosteronem a zároveň smrdí korunou (resp. librou), a jeho asistentka / parťačka Robin, která reprezentuje křehkost, krásu a pořádek. Jelikož autorka neustále opakuje, že Robert Gailbraith je takové její hřiště, nelze se ubránit představě, že sama sebe skrývá za blonďatou Robin a do hromotluka Strike promítá svoje fantazie o dokonalém nadsamci. Citlivější povahy prominou.

Dějová linie začíná tím, že do kanceláře soukromého očka dorazí uříznutá noha v krabici. Detektiv okamžitě pochopí, že se ho někdo snaží zničit a bez velkého rozmýšlení má hned tři kandidáty. Všichni tři jsou si fyzicky podobní, každý z nich má důvod Strikea nenávidět a všichni jsou magoři s násilnickými sklony. Když policie zveřejní informaci o uříznuté noze, detektivní kancelář přijde o všechny klienty a veškerý čas věnuje vyšetřování odesilatele nohy.

Jelikož se spisovatelka omezila pouze na tři podezřelé, mezery mezi vyšetřováním vyplnila neustálým pitváním vnitřního prožívání hlavních postav. Robin se buď bojí, jestli ji detektiv bere dostatečně vážně, nebo dumá nad tím, jestli se má vdát za přítele, který nechápe její dobrodružnou povahu. Strike zase žije v neustálém strachu, aby se asistentce něco nestalo, a občas dumá nad tím, jestli ho náhodou sexuálně nepřitahuje. Pořád dokola.

Pro oživení jsou do děje vklíněny kapitoly, kde je popsáno, co zrovna dělá vrah. Což sice čtenáři v odhalení jeho totožnosti nikterak nepomůže, když jsou všichni možní pachatelé snadno zaměnitelní, ale autorka aspoň mohla ukázat, že se nebojí popisovat ani brutální scény při vraždění dalších obětí. Další odbočky už se týkají hlavně Strikeova hořekování nad tíživou finanční situací a Robininým přípravám svatby.

Na konci se dočkáme několika obligátních rvaček a samozřejmě velkého dopadení zloducha. Tentokrát se nejednalo o žádné šokující odhalení, protože ze tří podezřelých to prostě jeden být musel. Strikeovi to najednou všechno secvaklo a šel na jistotu. Upřímně řečeno, důvod k pomstě měli vlastně všichni. Jeden z nich byl ale přeci jen trochu větší magor než ti ostatní. Otevřený konec ve mně sice vyvolal chvilkovou zvědavost, co bude dál, ale dobře si rozmyslím, než sáhnu po dalším pokračování. Na jednom diskuzním fóru někdo tuhle knihu v nadsázce označil jako “červenou knihovnu”, s čímž se nedá než souhlasit. Červená knihovna sem tam ozdobená náznakem detektivky a spoustou sprostých slov.

Celkové hodnocení: 30 %

Timur Vermes: Už je tady zas

O Adolfu Hitlerovi toho bylo napsáno tolik, že by se mohlo zdát, že literárně se v jeho případě už nedá přijít s ničím novým. V roce 2012 se ale objevila knížka s nenápadným názvem Už je tady zas a hned po uvedení na knižním veletrhu se stala senzací. Timur Vermes vzal reálnou postavu Adolfa Hitlera, a pak popustil úzdu fantazii a uvažoval co by kdyby. Nutno dodat, že Hitlerovi nechal základní nacistické názory, ale neudělal z něho ryze negativní postavu, jak nám ji líčily učebnice dějepisu. Vedle fanatického politika Vermes nechává Hitlerovi i lidské, někdy i kladné vlastnosti.

Celý příběh je založen na tom, že Adolf Hitler se probouzí víc než 60 let po své údajné sebevraždě na lavičce v parku někde v Berlíně. Nejprve tápe, protože nic nepoznává, ale pak z novin zjistí, že je rok 2011 a doba se změnila. Lidé ho poznávají, ale považují ho za imitátora. Dokonce se spřátelí s trafikantem, který mu na začátku pomáhá. Díky náhodě se video s ním objeví na internetu a bulvár pak už udělá své. Je pozván jako host do televizní talk show. Jeho vystoupení jsou vnímána jako parodie, a tak jeho obliba stoupá. Postupně dostává svůj vlastní televizní pořad a stává se mediální hvězdou. Všude má otevřené dveře.

Humor knihy je založen na konfrontaci Hitlera s moderní dobou. Přestože všechno, co říkám odpovídá jeho nacistickým představám, moderní Němci ho považují buď za provokatéra anebo za komika. On si samozřejmě nepřipouští, že by ho někdo mohl nebrat vážně. Další vtipné situace nastávají, když se seznamuje s moderní technikou 21. století. I když většině z toho nerozumí, díky šťastným náhodám většina nedorozumění končí v jeho prospěch.

Timur Vermes se s tímto tématem pustil na tenký led. I když je kniha prezentovaná jako satira, čtenář má při jejím čtení smíšené pocity. Je dovolené ukazovat lidskou stránku člověka, který má na svědomí miliony lidí? Je vhodné zesměšňovat vážné téma? Při čtení jsem měl chvílemi pocit, jako bych dělal, něco zakázaného. Trochu mě překvapilo, že autor je Němec. Čekal bych, že tohle téma bude v Německu tabu. Ale musím uznat, že Vermes se ho zhostil na výbornou. Osobnost Hitlera i historické skutečnosti má velmi dobře zmapované a skvěle je v knize umí prodat.

Celkové hodnocení: 70 %

Pedro Almodóvar: Patty Diphusa, Venuše záchodků

Režisér Pedro Almodóvar je považován za jednoho z mála mužů, kteří chápou ženskou duši. Ve svých filmech má ženské hrdinky tak propracované, že má člověk podezření, jestli autorem není ve skutečnosti žena. Když jsem se dozvěděl, že Almodóvarovi vyšla i kniha, těšil jsem se na další geniální drama. Bohužel moje očekávání zůstala nenaplněná.

Už v předmluvě je vysvětleno, že kniha Patty Diphusa, Venuše záchodků (2003) je poskládaná z různých testů, které autor publikoval v novinách a časopisech. Tím pádem nelze očekávat, že by se jednalo o útržky vyprávějící celiství příběh. Nicméně v knize není téměř žádný pojící prvek. Kniha je prezentována jako životní příhody pornohvězdy Patty Diphusy, což by mohlo čtenáře navnadit na šťavnaté historky ze světa filmu pro dospělé. Kniha je však rozdělena do tří oddíly a Patty vystupuje pouze v jednom z nich. Zbývající dva už s ní nemají nic společného.

První část má název Patty Diphusa, Venuše záchodků a jsou to fejetony, které Almodóvar psal pro časopis La Luna v 80. letech jako fiktivní mladá pornohvězda. Postava Patty je údajně inspirovaná skutečnou žijící osobou, ale těžko říct, kolik si toho od ní autor vypůjčil. Patty Diphusa je ve zkratce krásná holka, která točí porno, mluví sprostě a na rovinu, má ráda sex, všechno nezvyklé jí vzrušuje a sama sebe považuje za citlivou. Almodóvar ji v prvních kapitolách nechal působit jako hvězdu, po které každý touží a která díky sexu může dosáhnout čehokoliv. Ve společnosti prostitutek, dealerů a pasáků je Patty jako doma a naprosto nad věcí. Líčí lechtivé historky z Madridu, ale do detailu se příliš nepouští.

V jednom fejetonu nechal Almodóvar pornohvězdu dokonce, aby se zamilovala do taxikáře, co jí daroval kilo langust, ale pak na příběh od Patty Diphuse na nějaký čas zapomněl, a když se k psaní vrátil, udělal z ní už zahořklou stárnoucí ženu, která neví, co si sama se sebou počít.

Druhá část se trefně jmenuje Vycpávky a jedná se o soubor článků, které Pedro Almodóvar psal pro španělská periodika. Každý článek se věnuje něčemu jinému. Spojuje je pouze opakování toho, že režisér začínal od nuly a odkazy na jeho filmy, takže taková trochu skrytá reklama. V článcích vyjadřuje svůj názor na různá témata 80. a 90. let ve Španělsku. Jelikož nejsem ani Španěl, ani filmový historik většina zmíněných jmen a událostí pro mě byla neznámá a úvahy o 30 let starých událostech mě nikterak nezaujaly.

Poslední část Rady, jak se stát mezinárodně proslulým režisérem opět poukazuje na to, jaká byla cesta autora k režisérské židli náročná a trnitá, ale obsahuje alespoň trochu humoru, i když spíše trpkého humoru. Skoro jako by Almodóvar chtěl nadšené snílky varovat.

Suma sumárum, nenapadá mě moc věcí, které by se na této útlounké publikaci dalo pochválit. V 80. letech mohly zážitky pornohvězdy šokovat a provokovat, ale dnešní čtenáři už jsou zvyklí na ledasco a samolibá Patty je dle mého názoru nedojme, ani moc nepobaví. Na začátku se objevilo pár humorných zápletek (např. když Pattyina kamarádka chce točit výchovný film nebo když matka Pattyina milence považuje Patty za transsexuála), ale pak o ni autor ztratil zájem a s tím zmizel i humor. Ostatní dvě části bych doporučil opravdu jen obdivovatelům pana režiséra. Ostatní by se mohli ukousat nudou. Autor se sice pokouší zaujmout (např. dělá rozhovor sám se sebou), ale texty vyznívají samolibě, zklamaně a unaveně.

Celkové hodnocení: 20 %

Minna Lindgrenová: Babičky

Na přebalech knih o Babičkách se dočtete, že se jedná o “brilantní finskou variaci na slečnu Marplovou”. Oficiálně jsou knihy prezentovány jako “ďábelsky zábavná a napínavá detektivní trilogie”. Člověk by tedy mohl očekávat vtipnou detektivku, ve které záhadu nakonec rozlouskne zvídavá stařenka. Bohužel. Nic takového se nekoná. Stařenek a stařečků je sice v knihách požehnaně, ale nic nevyšetřují. Jednoduše jsou a prožívají každodenní strasti. A slibovaný humor? Ten se pravděpodobně ztratil někde v překladu.

Naivně jsem si koupil hned první dva díly trilogie. Když se v prvním dílu finská slečna Marplová nedostavila, doufal jsem, že se to rozjede v druhé knize. Ani ta však můj názor nijak nezlepšila. Pokud ve Finsku knihy o Babičkách patří mezi nejprodávanějšími tituly, pak bude finská a česká (nebo aspoň moje) představa o zábavné literatuře velmi odlišná. Jiný kraj, jiný mrav. V každém případě moje očekávání ovlivněné reklamou knihy naprosto nenaplnily.

První díl se jmenuje Babičky: Mrtvý kuchař (2015) a seznamuje nás s obyvateli Podzimního háje, což je domov důchodců v Helsinkách. Hlavními postavami jsou víc jak devadesátileté babičky Siiri a Irma, které sdílí dvojgarsonku. Siiri miluje architekturu a její nejoblíbenější kratochvíle je jezdit nazdařbůh tramvajemi po městě. Drobet prostodušší baculatá Irma byla zdravotní sestrou, ale pak si udělala šest dětí, kterým se celý život věnovala. Teď už na ní její “zlatíčka” nemají čas, a tak v domově nasává, kouří a dopřává si sladké. O trochu později se do děje přidá ještě třetí stařenka jménem Anna-Liisa, která je pedantská bývalá učitelka, a proto k ní ostatní nejprve musí najít cestu.

Nerad prozrazuji zápletku knihy, ale v tomto případě ani není, co prozrazovat. Babky už jsou smířeny s blížící se smrtí, ale připadá jim, že jsou v domově důchodců zanedbávány a okrádány personálem. Když si však někdo z obyvatel dovolí postěžovat, je nemilosrdně prohlášen za dementního a odeslán na uzavřené oddělení. Toho se všechny tři hlavní postavy nesmírně bojí, jelikož z uzavřeného oddělení již není návratu. Do člověka tam pumpují léky, dokud neodejde na onen svět. Podtitul Mrtvý kuchař je naprosto zavádějící, jelikož o kuchaři je pouze zmínka na začátku, a pak už se mihne pouze jako kamarád taxikáře, kterého si stařenky vyberou jako poručníka, aby je ochránil před zlovůlí vrchní ošetřovatelky a ředitelky domova.

Druhý díl česky vyšel jako Babičky: Na útěku (2016). Jelikož všechny tři babičky úspěšně přežily první díl a Anna-Liisa se dokonce stihla vdát, dostáváme se zpět do Podzimního háje, kde začala kompletní rekonstrukce. Stařenky se to nejprve pokouší snášet, ale pak se rozhodnout raději uklidit do společného bytu, který jim nabídne novomanžel Anny-Liisy. Ze soucitu s sebou berou ještě o něco mladší Margit, jejíž manžel nedávno skončil v eldéence. V této knize se odehraje v podstatě jen to, že Anna-Liisa onemocní a pořád se o ni někdo musí starat. Siiri se musí starat o celou domácnost a pořád si myslí, že už to dál nevydrží. Irma nedělá nic a Margit se snaží vymyslet, jak sprovodí svého manžela ze světa, aby byl ušetřen trápení. Na konec pár postav přeci jen umře, ale všechny tři babičky přečkaly bez úhony.

Je skutečně s podivem, že spisovatelka zvládla výše popsaný děj natáhnout na dvě středně tlusté knihy. Nelze jí upřít, že má vyprávěcí talent. Neobvykle nudné téma vylíčila tak, že u něho člověk neusne. Záhadou mi zůstává pouze to, pro jakou cílovou skupinu byly knihy napsány. Kdo chce číst o životě stařenek čekajících v domově důchodců na smrt? Čerství důchodci, aby věděli, co je čeká? Vnoučata, aby chodila své babičky častěji navštěvovat? Těžko říct. Nemohu se zbavit dojmu, že by spisovatelka mohla knihy přepracovat na celkem sympatickou dětskou literaturu, pokud by stařenky z domova důchodců nahradila dětmi na dětském táboře. Na obranu autorky je ještě třeba dodat, že obraz života starých lidí zobrazila opravdu pečlivě, a domnívám se, že velkou část humoru se nepodařilo přeložit, jelikož jsou zde často odkazy na dvojsmysly finských slov při různé výslovnosti. Poslední část trilogie si však s největší pravděpodobností nechám ujít.

Celkové hodnocení: 30 %

David Ebershoff: Dánská dívka

Zřídkakdy se donutím přečíst knižní předlohu, a pak se ještě podívat na film, nebo obráceně. Většinou mi stačí jedno nebo druhé, abych si udělal názor. U Dánské dívky jsem udělal výjimku, protože film vychvalovali i zahořklí kritici a většina diváků očekávala, že herec v hlavní roli obdrží za svůj výkon Oscara.

Nejdřív jsem dal šanci knize. Dánská dívka vyšla v originále už v roce 2000 a v češtině v roce 2011. Best-seller se z ní však stal až po filmovém zpracování v roce 2015. Ukázky na film lákaly na dramatický příběh malíře Einara Wegenera, který jako první člověk na světě podstoupil změnu pohlaví. Emocionálně vypjaté scény, renomovaní herci v hlavních rolích, výborná kamera a bohatý rozpočet slibovaly velkolepou podívanou. A tak jsem se pustil do čtení, abych vzápětí stihl ještě film.

Očekával jsem převážně líčení emocí a uvažování nešťastného člověka, který je uvězněn v nesprávném těle. Očekával jsem zásadní zlomy a vyhrocené situace. Očekával jsem senzaci. Bohužel moje očekávání byla asi příliš vysoká. Kniha sice líčí příběh ženatého muže, který si uvědomí, že si vlastně vždycky přál být ženou, ale příběh je líčen skoro až faktograficky. Spisovatel umí velmi dobře pracovat s popisem, ale omezuje se převážně na líčení budov, vzhledu a detailů. Vztahy a city jsou pouze naznačovány, jako by se autor bál, nebo neuměl do postav vžít.

Samotný příběh je v podstatě stejný v knize i ve filmu. Einar Wegener i jeho manželka byli oba malíři. Zatímco on maloval převážně krajinky, ona se zaměřovala na portréty. Jednou se jí opozdila modelka, a tak poprosila manžela, aby si navlékl dámské punčochy a pózoval ji. Einarovi se v punčoškách tak zalíbilo, že chtěl zkoušet víc a víc dámského oblečení, až mu přišlo přirozenější než pánské. Jeho žena to z počátku brala jako hru, ale postupem času jí to začalo děsit.

Zde se pak kniha s filmem rozcházejí. V knize má malíř ženu obyčejnou a skromnou, která svého muže miluje natolik, že ho podporuje, ať udělá cokoliv. Ve filmu se s jeho nutkáním stát se ženou manželka nemůže smířit a vyčítá mu to. Ze začátku mu to toleruje, protože se její portréty manžela převlečeného za dívku Lili dobře prodávají, ale pak se ho snaží přimět k rozumu. To ona ho donutí jít k doktorovi, aby se léčil. Při samotné změně pohlaví pomáhá v knize Einarovi jeho švagr, zatímco ve filmu to převážně musí zvládnout sám a manželka mu přispěchá na pomoc, až když je na tom špatně. V obou případech příběh končí malířovou smrtí po neúspěšné operaci.

Jelikož spisovatel se většinou ani nepokusil popisovat emoce hlavním postav, musím konstatovat, že filmové zpracování bylo mnohem přínosnější. Spisovatel sice na závěr uvádí, že se ve své knize držel reálných záznamů, na kterých se podílel i sám malíř, ale nějak potom postrádám jeho přidanou hodnotu. Scénáristi filmu příběh sice částečně pozměnili, ale otevřeli tím prostor hercům pro širší vyjádření emocí. Málokdy se to stane, ale případě Dánské dívky asi skutečně film předčil svoji knižní předlohu.

Celkové hodnocení: 40 %